Mezi vědou a fantazií : Proč nás fenomén Bigfoota stále fascinuje ?

Existuje jen málo záhad, které dokázaly tak dlouho a tak intenzivně poutat pozornost veřejnosti jako Bigfoot – tajemný dvounohý tvor, jehož domovem mají být husté lesy severozápadu Spojených států a kanadské Britské Kolumbie. Přestože jeho existence nebyla nikdy spolehlivě prokázána, fascinace tímto stvořením neopadá. Naopak – s každou novou generací se rodí další zvědavci, badatelé i skeptici, kteří se snaží odpovědět na jednu jedinou otázku: Je Bigfoot skutečný ?

Kdo (nebo co) je vlastně Bigfoot ?

Bigfoot, v angličtině doslova „velká noha“, je také znám pod indiánským označením Sasquatch, jež pochází z jazyka kmene Kwakiutlů. V různých indiánských jazycích má však ještě celou řadu dalších jmen, což svědčí o hluboce zakořeněné tradici tohoto tvora v severoamerickém folklóru.

Podle svědectví je Bigfoot popisován jako :

• přibližně dva metry vysoký dvounohý hominid
• s dlouhými pažemi
• s hustou tmavou srstí pokrývající celé tělo
• s nohou podobnou lidské, avšak výrazně větší

Někteří badatelé se domnívají, že jde o dosud neobjevený živočišný druh, možná příbuzný známějšího yettiho z Tibetu či australského yowieho. Jiní spekulují, že by mohlo jít o potomka dávno vyhynulého obřího primáta zvaného Gigantopithecus.

Zrod moderní legendy : Bluff Creek 1958

Moderní éra bigfootomanie začíná v roce 1958, kdy v kalifornském Bluff Creek údajně objevil Ray Wallace stopy neznámého tvora. Fotografie těchto obřích otisků obletěly celý svět a daly záhadné bytosti její dnes proslulé jméno – Bigfoot, tedy „velká stopa“.

Ironií osudu je, že podle pozdějšího prohlášení Wallaceovy rodiny byly tyto stopy uměle vyrobeny za pomoci dřevěné makety. Přesto však Wallaceův nález odstartoval doslova lavinu podobných zpráv – z různých amerických států se začaly objevovat výpovědi svědků, kteří tvrdili, že tvora zahlédli.

Slavné záběry Pattersona a Gimlina

Nejikoničtějším důkazem – nebo největší mystifikací, podle úhlu pohledu – zůstává filmový záznam z 20. října 1967. Toho dne natočili Roger Patterson a Bob Gimlin na Bluff Creek v severní Kalifornii záběry, které měly zachycovat samici bigfoota kráčející ležérní chůzí přes hlinitopísčitou lokalitu. Film poskytuje jasný pohled na několik cyklů chůze a stal se nejanalyzovanějším amatérským filmem v historii kryptozoologie.

Zajímavostí je, že jen několik měsíců předtím, v srpnu 1967, nafotografoval Dr. Donald Neil Abbott, antropolog a archeolog z Royal British Columbia Museum, sérii otisků chodidel domnělého bigfoota na Blue Creek Mountain road – v oblasti, kde byly tehdy zaznamenány doslova stovky šlápot neznámého tvora.

Po natočení slavného filmu navštívil místo následujícího dne vedoucí asistent lesní správy Robert Laverty, který stopy vyfotografoval. Podle antropologů jedna z jeho fotografií vykazuje „výrazný tlak hřebene v midtarsální oblasti“ – tedy detail, který by měl být na falšovaných stopách jen obtížně napodobitelný. O necelé dva týdny později pořídil kanadský preparátor Bob Titmus odlitky deseti po sobě jdoucích stop, které jsou dodnes uchovány v depozitářích amerických univerzit a v soukromých sbírkách.

Věda vstupuje do hry

Kritici označují Pattersonovy a Gimlinovy záběry za podvod – podle nich jde jednoduše o člověka v kostýmu gorily. Naproti tomu zesnulý antropolog profesor Grover Krantz z Washingtonské státní univerzity byl přesvědčen o opaku. Argumentoval tím, že pohyby tvora na záběrech se výrazně liší od lidských.

Anatomie, která nesedí

Krantz se řadu let zabýval analýzou otisků sasquatchových chodidel a upozorňoval na fascinující detail :
Na prstech končetin má Sasquatch nehty – znak všech primátů – podobné jako člověk. Jeho noha se rovněž podobá lidské, dokonce mnohem více než noha lidoopů, neboť palec není v opozici (jako například u šimpanze).

• U lidoopů se palec nohy oddaloval od ostatních prstů a plně zajišťoval uchopování.
• U člověka se palec přiklonil k ostatním prstům, aby zajišťoval stání a chůzi.

Krantz se domníval, že stopy patří poddruhu gigantopitéka, a v roce 1986 v antropologickém časopise Northwest Antropological Research Notes dokonce sasquatchovi přiřadil vědecký název Gigantopithecus canadensis. Předpokládal totiž – stejně jako někteří další badatelé (Eckhardt, Wu, Robinson) – že gigantopiték nebyl čtyřnohý (kvadrupední), nýbrž bipedální hominid.

Záhada příliš dlouhých paží

Další badatel, Dr. Jeff Meldrum, odborník zabývající se primáty, se zaměřil na prozkoumání délky rukou bigfoota z filmu Pattersona a Gimlina. Zjistil, že běžně používaný index IM (číselný údaj získaný na základě porovnání délky končetin) neodpovídá lidskému indexu.

Lidské ruce jsou výrazně kratší než ruce bigfoota na záběrech. Podle Meldruma by bylo velmi složité, ne-li nemožné, aby na filmu byl člověk v masce. Kdyby si totiž člověk ruce uměle prodloužil (například velkými rukavicemi), změnil by se poměr délek jednotlivých částí těla a jedinec v masce by měl viditelně delší předloktí oproti ostatním končetinám, což by působilo nepřirozeně.

Tuto teorii nepřímo potvrdil i experiment britské televize BBC, která se v roce 1998 pokusila vytvořit masku tak, aby v ní člověk vypadal jako bigfoot. V porovnání s originálními záběry je na první pohled zřejmé, že člověk v masce má podstatně kratší ruce než bigfoot z Bluff Creek.

Genetika promlouvá : Oxford-Lausanne Collateral Hominid Project

V roce 2012 vstoupila záhada Bigfoota do zcela nové fáze. Dne 22. května 2012 byl ve sdělovacích prostředcích představen Oxford-Lausanne Collateral Hominid Project – ambiciózní výzkumný projekt založený na spolupráci mezi Oxfordskou univerzitou a Muzeem zoologie v Lausanne.

Cílem projektu bylo využít nejmodernější techniky ke genetickému vyšetření organických zbytků, které měly patřit tvorům jako je yetti či bigfoot – a dalším „ztraceným“ druhům hominidů. Základem výzkumu byly vzorky, které od roku 1950 systematicky shromažďoval belgický zoolog Dr. Bernard Heuvelmans (1916–2001), otec kryptozoologie.

Profesor Bryan Sykes z Oxfordu, uznávaný odborník v oblasti lidské genetiky, vyzval instituce i jednotlivce, aby univerzitě poskytli vzorky – zejména vlasy či chlupy – k důsledné genetické analýze. První výsledky měly být zveřejněny v recenzovaných vědeckých časopisech v prvním kvartále roku 2013, k čemuž však nedošlo v původně slibovaném rozsahu.

Proč nás Bigfoot stále přitahuje ?

• Touha po neznámém. Ve světě, kde se zdá být téměř každý kout planety zmapovaný, představuje Bigfoot naději, že příroda pro nás stále skrývá tajemství.
• Kulturní kořeny. Postava velkého srstnatého muže z lesů žila v indiánském folklóru dávno předtím, než přišli evropští osadníci. Bigfoot tak spojuje moderní záhadu s prastarou tradicí.
• Vědecká legitimita. Přítomnost seriózních akademiků – jako byli Grover Krantz, Jeff Meldrum či Bryan Sykes – dodává tématu punc respektability, který jej odlišuje od zcela okrajových záhad.
• Nejednoznačnost důkazů. Ačkoli mnoho stop se prokázalo být podvrhem, některá pozorování a materiální stopy stále odolávají jednoznačnému vysvětlení. Tato „šedá zóna“ udržuje záhadu při životě.
• Psychologický rozměr. Bigfoot je jakýmsi zrcadlem – divokým dvojníkem člověka, symbolem svobody a nezkrocené divočiny, po níž v hloubi duše mnozí z nás touží.

Závěr : Mezi rozumem a nadějí

Bigfoot balancuje na tenké hraně mezi vědou a fantazií. Skeptici mají v ruce silné argumenty – žádné tělo, žádnou kostru, žádné jednoznačné DNA. Nadšenci naopak poukazují na tisíce svědectví, anatomicky přesvědčivé záběry a stopy, které dosud nebyly zoology přiřazeny k žádnému známému druhu.
Ať už je pravda jakákoli, jedno je jisté: dokud budou existovat husté, tajemné lesy severozápadu Ameriky, ve kterých se dá zabloudit a nikdy nevrátit, bude v nich přebývat i Sasquatch – možná jako biologický druh, možná jen jako mýtus, ale rozhodně jako trvalá součást naší představivosti.
A možná je právě to důvod, proč nás Bigfoot fascinuje. Není totiž jen o tom, co skutečně chodí v amerických lesích. Je to i o tom, co bychom si přáli, aby tam chodilo.