Jak vzniklo Rakousko: Od markrabství k velmoci

Rakousko patří dnes mezi nejvýznamnější středoevropské státy s bohatou kulturní i politickou minulostí. Jeho zrod však nebyl náhodný – vyrostlo z drobného pohraničního území na východním okraji Franské říše a během staletí se proměnilo v jednu z největších evropských velmocí. Cesta od skromného markrabství k mnohonárodnostnímu impériu Habsburků trvala více než tisíc let.

Východní marka: Kolébka Rakouska

Kořeny rakouského státu sahají do konce 8. století, kdy Karel Veliký po porážce Avarů zřídil na východní hranici své říše obranné pohraniční území známé jako Avarská marka. Toto území mělo chránit říši před nájezdy kočovníků z východu. Po vpádech Maďarů v 10. století však marka dočasně zanikla.
Skutečný počátek Rakouska bývá datován rokem 976, kdy císař Ota II. udělil Východní marku (marchia orientalis) rodu Babenberků. Prvním markrabětem se stal Leopold I. Babenberský, přezdívaný „Slavný“. Území se rozkládalo podél Dunaje a představovalo obranný val Svaté říše římské proti Uhrám.

Ostarrîchi: První zmínka o Rakousku

Zásadním mezníkem je rok 996, kdy se v listině císaře Oty III. poprvé objevuje název „Ostarrîchi“ – tedy „Východní říše“. Z tohoto starohornoněmeckého slova se později vyvinulo německé Österreich i české Rakousko (odvozené od hradu Ratgoz/Raabs). Tento dokument je považován za jakýsi „rodný list“ Rakouska a v roce 1996 si země připomněla 1000 let své existence.

Babenberkové: Budovatelé rakouského státu

Rod Babenberků vládl v Rakousku téměř tři století (976–1246) a významně formoval jeho podobu. Postupně rozšiřovali své území, budovali města a podporovali církevní instituce.
Mezi nejvýznamnější panovníky patřili :

• Leopold III. Svatý (1095–1136) – zakladatel klášterů Klosterneuburg a Heiligenkreuz, později svatořečen a prohlášen za patrona Rakouska.
• Jindřich II. Jasomirgott (1141–1177) – v roce 1156 získal pro Rakousko klíčový dokument Privilegium minus, jímž bylo markrabství povýšeno na vévodství. Rakousko se tak stalo samostatným územím nezávislým na Bavorsku. Jindřich také přesídlil sídlo do Vídně, která se stala novým centrem země.
• Leopold V. – proslul zajetím anglického krále Richarda Lví srdce, za jehož výkupné byly opevněny mnohé rakouské hrady a založena mincovna ve Vídni.

Za Babenberků se Rakousko připojilo k Štýrsku (1192) a stalo se ekonomicky i politicky sílícím územím.

Konec Babenberků a přemyslovská epizoda

V roce 1246 padl v bitvě na řece Litavě proti Uhrům poslední mužský Babenberk Fridrich II. Bojovný. Vymřením rodu vypuklo v Rakousku bezvládí a boj o dědictví.
Situace využil český král Přemysl Otakar II., který se roku 1251 stal rakouským vévodou a postupně ovládl Štýrsko, Korutany i Kraňsko. Vybudoval rozsáhlou středoevropskou říši sahající od Krkonoš až k Jaderskému moři. Jeho ambice však narazily na vzestup nového rodu – Habsburků.

Nástup Habsburků

Osudová bitva se odehrála roku 1278 na Moravském poli, kde Přemysl Otakar II. padl v boji s římským králem Rudolfem I. Habsburským. Tímto vítězstvím se otevřela cesta k habsburské nadvládě nad Rakouskem, která měla trvat neuvěřitelných 640 let – až do roku 1918.
Rudolf udělil rakouské země v léno svým synům a Habsburkové postupně budovali z Vídně své mocenské centrum. Ve 14. století za vévody Rudolfa IV. Zakladatele vzniklo tzv. Privilegium maius (byť částečně padělané), které povýšilo Rakousko na arcivévodství a dalo mu výsadní postavení v říši. Rudolf také založil Vídeňskou univerzitu (1365) a zahájil stavbu dómu svatého Štěpána.

Cesta k velmoci: Sňatková politika Habsburků

Habsburkové se proslavili heslem „Bella gerant alii, tu felix Austria nube“ – „Války ať vedou jiní, ty, šťastné Rakousko, se žeň!“ A skutečně, svou moc rozšiřovali především chytrými sňatky.
Zlomovým okamžikem bylo zvolení Fridricha III. římským císařem v roce 1452 – od té doby držel císařskou korunu Svaté říše římské prakticky nepřetržitě rod Habsburků. Sňatkem jeho syna Maxmiliána I. s Marií Burgundskou získali Habsburkové Nizozemí, a další generace pak Španělsko, Neapol a rozsáhlá zámořská území. Po bitvě u Moháče roku 1526 připojili Habsburkové k rakouským zemím také České království a Uhry, čímž vzniklo jádro budoucí podunajské monarchie.

Rakousko jako evropská velmoc

V 17. a 18. století čelilo Rakousko opakovaným tureckým invazím. Rozhodujícím okamžikem bylo osvobození Vídně roku 1683, po němž následovala expanze na jih a východ. Vojevůdce princ Evžen Savojský dobyl na Turcích Uhry a Sedmihradsko.
Za vlády císařovny Marie Terezie (1740–1780) a jejího syna Josefa II. prošla monarchie rozsáhlými reformami – centralizací správy, zavedením povinné školní docházky, zrušením nevolnictví a náboženskou tolerancí. Rakousko se stalo osvícenskou velmocí schopnou konkurovat Prusku i Francii.
Po zániku Svaté říše římské roku 1806 vyhlásil František II. samostatné Rakouské císařství (od roku 1804). Vídeň se pak stala dějištěm slavného Vídeňského kongresu (1814–1815), kde kancléř Metternich spoluutvářel poválečné uspořádání Evropy.

Rakousko-Uhersko a konec monarchie

Po prohrané prusko-rakouské válce v roce 1866 došlo k vnitřní reformě státu. Rakousko-uherským vyrovnáním roku 1867 vzniklo dualistické Rakousko-Uhersko – jedna z největších evropských říší, druhá největší z hlediska rozlohy. Zahrnovala dnešní Rakousko, Maďarsko, Česko, Slovensko, části Polska, Ukrajiny, Rumunska, Chorvatska, Slovinska, Srbska i Itálie.
Mnohonárodnostní podstata monarchie se však stala její slabinou. Po porážce v první světové válce a smrti dlouholetého císaře Františka Josefa I. se říše rozpadla. Roku 1918 vznikla Republika německé Rakousko, později přejmenovaná na Rakouskou republiku.

Závěr

Od nenápadné pohraniční marky Karla Velikého přes babenberské vévodství, přemyslovskou epizodu a habsburské arcivévodství až k mnohonárodnostní podunajské monarchii – historie Rakouska je fascinujícím příběhem o vzestupu jednoho z nejmocnějších států Evropy. Přestože dnešní Rakouská republika je malou alpskou zemí, její kulturní a politické dědictví dodnes výrazně ovlivňuje celou střední Evropu, včetně České republiky, jejíž osudy byly s Rakouskem po staletí neoddělitelně spjaty.